Zodpovědnost

Tahle otázka jistě napadla už spoustu rodičů. Myslím, že spoustě rodičů také způsobuje nejednu vrásku na čele. Často je těžké poznat, kde jsou naše vlastní hranice a umět dítě upozornit, že už je blízko nich, ale ještě těžší je poznat ten správný čas, kdy už by vaše dítě mělo mít svou zodpovědnost a né být jen vaší "loutkou".

Mé děti mě naučili, že je důležité dát jim zodpovědnost a ne jen tak naoko, ale skutečně a plně. Je náročné být zodpovědný za sebe, své děti, domácnost,... a do toho všeho chtít být ještě skvělý rodič. Nemůžeme přeci na svých ramenou nést tíhu "světa" a doufat, že to vydržíme navždy (pozor na bolesti a stuhlost krku, ramen a zad, které jsou velmi častým příznakem, že si na sebe moc "nakládáme").

Někdo může namítnout, že jsou děti malé, "hloupé" a rozhodovat přeci nemůžou natož rozhodovat o sobě. Avšak opak je pravdou, děti o sobě rozhodovat můžou, zvládnou a dokonce i dokážou. Pokud dítě žádnou zodpovědnost nemá, tak je to problém. Dokud je dítě malé, tak není moc jakou zodpovědnost mu předávat, ale jak roste tak se způsby najdou a můžu vám zaručit, že se vám tím i dost uleví.

Poměrně dlouhou dobu jsem měla pocit, že musím svého syna chránit, kontrolovat, pomáhat mu, že je ještě malý a neumí si poradit sám, byl to omyl. Jak jsem s ním byla každý den, tak jsem prostě úplně propásla to, že vyrost, že už to není jen malé dítě, ale úžasná lidská bytost, která musí jít svou cestou a dělat své chyby, aby se mohl poučit. Já jsem mu nablízku a když je třeba tak mu s láskou pomohu, ale svou cestu si musí vyšlapat sám. Dokonce jsem záhy zjistila, že dost využívá toho, že všechnu zodpovědnost nesu já. Když mu byli asi čtyři roky, tak mi došlo, že má plný servis. Ptal se mě co si obléct, čekal u stolu až mu pod nos naservíruju snídani, uklidím po něm,...prostě o všem nechal rozhodovat mě.

Někdy to zní jednodušeji, vzdát se zodpovědnosti a dětem to rychle dojde, ale není to výhra. Když se vzdáte zodpovědnosti nebo si ji necháte vzít, tak se i vzdáte možnosti volby. A ruku na srdce, chtěli by jste být životem jen "vláčeni", vzdát se své svobody, zodpovědnosti? Nemoci o ničem rozhodnout, neumět o ničem rozhodnout a být jak loutka. Já bych takhle žít nechtěla a nechci tohle dělat ani svým dětem.

Takže si myslím, že větší děti (2-4 záleží na vyzrálosti) jsou schopny rozhodnou sami, co si oblečou, vědí co chtějí snídat a umí si případně vzít z lednice a měli by si po sobě umět uklidit (na stole i hračky) a né si dělat "mamahotel". Nechci jednou zjistit, že je mému snovi 18 a neumí si ani namazat rohlík s másle nebo dát bundu na háček. Jistě mi rozumíte :-)

Myslím, že zodpovědnost jde předat jednoduše, stačí říct třeba "Broučku koukni z okna, svítí sluníčko, bude teplíčko, co si vezmeš na sebe?","Co by jsis dal ke snídaní?". Moje dcera se uměla obléct už v jednom roce a od dvou let s naprostým klidem pozná, co si vzít podle pohledu z okna a pokud váhá, tak se prostě zeptá a já ji pomůžu. Jen prostě nechci stát u jejich komody a rozhodovat do puntíku co si oblečou. Nebo vám děti vybírají oblečení? Chtěli by jste to po nich? Pokud ne, tak proč to dělate jim, když se neprosí?

Takže jeden problém je ten, že máme zodpovědnost jen u sebe a děti máme jako loutky bez názoru.

Druhý problém může nastat když na děti naopak hodíme moc zodpovědnosti a chceme aby rozhodovali o "hloupostech" a tím je pro změnu zahltíme my nebo jim dovolíme, aby rozhodovali za nás.

Nechte zodpovědost dětí dětem a tu vaši vám. Když potřebujete jít na záchod, tak jděte. Už jsem několikrát byla svědkem vět jako "Broučku můžu jít na záchod?", "Půjdeme už domů?","Podáš mi misku, prosím?", "Myslíš, že si mám vzít tyhle šaty?". Pokud chcete jít na záchod, tak jděte a nedovolujte se svého dítěte. Pokud potřebujete jít domů, tak řekněte "Za 10 minut potřebuji jít." a neptejte se jestli můžete. Pokud potřebujete podat misku, protože máte špinavé ruce, požádejte o misku "Podej mi prosím misku." a nenechte dítě rozhodovat za vás. Pokud si zrovna hraje nebo se mu nechce, tak vás stejně odmítne a vy budete zbytečně naštvaní. Někdo v těch větách možná ani rozdíl nevidí, ale rozdíl je v nich obrovský a dítě ho slyší.

Takže zodpovědnost ano, ale přiměřeně věku a schopnostem dítěte. Najít správnou míru je už na každém z vás (své dítě znáte nejlépe vy), ale hodně vám s tím pomůže znalost vašich hranic. Když víte, kde máte své hranice a jste k sobě vnímaví snáze a jistěji poznáte i hranice a schopnosti ostatních. Vždycky je nejlepší začít u sebe a to ostatní se už opraví samo, přirozeně. Vaši děti totiž jen zrcadlí vaše pocity a chování.

Přeju vám hodně lásky a hlavně sebelásky, ať vaše rodina jen vzkvétá :-)