"Nálepky"

Už jako malá holčička jsem přímo nesnášela, když mi někdo dával "nálepku" hodné nebo zlobivé holky. Kde se v nás vůbec bere ta chuť někoho posuzovat a škatulkovat? Dělá nám dobře se nad někoho nadřazovat? Máme snad potřebu ukazovat dotyčnému, že jsme něco víc než on? Cítíme se díky těmto nálepkám snad silnější?

Podle mě "nálepky" více škodí než pomáhají. Každý člově by měl soudit pouze sám sebe a nic mu nedává právo nebo nějakou "Božskou moc" dělat to ostatním. Dokud nežijete život jiného člověka, tak přeci nevíte, co ho k těm či onem jednáním vedlo a zda to bylo oprávněné nebo ne.

Bohužel je nálepkování dost rozšířené a nejen, že se nálepkujeme mezi sebou, ale nálepkujeme s oblibou i děti. Co si však už často neuvědomujeme je to, že děti si ty nálepky berou hodně k srdci a proto jim tím můžeme ublížit. Nemluvě o tom, že si tento hrozný zvyk přeberou do svého života a pak to dělají také. Ruku na srdce, ale vážně chcete aby jednou vaše dítě nálepkovalo vás?

Dostala jsem v životě spoustu nálepek (hodná, zlobivá, nemotorná, citlivá, vzteklá, rozmazlená,...), ale žádná mi v ničem nepomohla.

Vemte si situaci, kdy jste třeba na návštěve u kamarádky. Sedíte spolu spokojeně na gauči a pijete kávičku, váš drobek si hraje kousek vedle vás. Užíváte si rozhovor, když v tom vaše dítě nechtěně bouchne do stolku při stavbě dráhy a rozlije kávu. V drtivé většině bude vaše reakce něco jako "Ty jsi nešika, co to zase děláš?" nebo něco v tomto duchu. Dítěti je to určitě hodně líto, neudělalo to naschvál, nejspíš se i rozpláče. Dítě utišíte, kamarádce se omluvíte a bavíte se dál. Určitě pak padne nějaká věta jako "Fakt promiň, on je hroznej nešika vždycky něco rozbije." Ale dítě vás poslouchá a slyší jak říkáte, že je nešika a že pořád něco rozbíjí. Je z toho smutné a myslí si, že takové vážně je "Jsem nešika, vždycky něco rozbiju, maminka to říká a maminka má vždycky pravdu." myslí si. Vážně si to myslíte? Chcete v dítěti vyvolávat tento pocit?

Hodně časté jsou takovéto situace a plačtivých holčiček. Pořád kolem sebe slyší jak maminka někoho upozorňuje "Je to taková citlivka, tak na ní raději opatrně." "Zase brečíš? Ty jsi teda citlivka." "Nebreč, nebo tě nebude mít nikdo rád." Takových vět už tyto holčičky slyšeli nespočet. Nálepka citlivky se jich pak drží celý život a cítí se za to provinile. Mají strach ukázat své city, lidem často nevěří, vidí v sobě chybu, že je jejich pláč špatně a tak ho potlačují/skrývají. Potlačování emocí vede jen k nemocem a problémům.

Nálepkované děti mají dvě možnosti:

1. Ztotožní se s nálepkou - příjmou ji za svou a podle toho se chovají. Nesou si s tím samozřejmně i pocit toho, že je to v nich špatně, že jsou špatné, ale projevují se tak dál. Maminka říká, že jsem citlivka/zlobivá/nešikovná holka, tak taková budu. Mamka má vždycky pravdu, zná mě lépe než se znám já. Sebedůvěra a sebevědomí dítěte trpí.
2. Snaží se odmítnout nálepku - nechtějí být takové, když se to mamince nelíbí a tak se tyto (podle ostatních/maminky) emoce, vlastnosti snaží za každou cenu potlačit, což je možná ještě horší, protože tím jsou naprosto proti svým základním projevům emocí a tím se psychicky hodně trápí a do života si rozhodně neberou nic dobrého, hlavně nedůvěru ve své vlastní pocity, ve sné vlastní "já"